Nové články
Zpravodajství
Kronika PORGská
Ankety
Rozhovory
Výkřiky do tmy
Knižní koutek
Počítačové hry
Praskající bubínky
Literární patvary
Křeče bránice
Ostatní články
Fotografie
Downloady
Freeware hry
Programy
Wallpapery
Zajímavé odkazy
Adresář e-mailů
Redakce Echa
Obsahy

Duna

Bůh stvořil Arrakis, aby vychovával věrné.

"U tvé krční tepny držím gom džabbár," pronesla tiše benegesseriťanka Gaius Helena Mohiamová. "Je to jehla s kapkou jedu na hrotu. Ale, ale! Neodtahuj se, jinak ten jed okusíš."
Když se Frank Herbert pouštěl do sepisování příběhu Atreidského vévody Paula, rozhodně nemohl tušit, jak úspěšný výsledný román bude. Kolik lidí po celém světě si jej koupí, kolik napíše pokračování, kolik se podle Duny natočí filmů, kolik vznikne počítačových her. My - na rozdíl od něj - máme tu výhodu, že už o úspěchu Duny víme a můžeme vás tedy světem pouštní planety Arrakis provést.

Můj otec mi jednou řekl, že úcta k pravdě je velice blízká podstatě veškeré morálky. "Nic nemůže vzniknout z ničeho," řekl. Toto je hluboká myšlenka, když člověk pochopí, kolik tváří může "pravda" mít.
Naše první a zdaleka nejdelší zastavení bude samozřejmě u prapůvodního románu s prostým názvem Duna. Hlavním hrdinou je od začátku Paul, syn vévody Leta z velkorodu Atreidů. Atreidové odpradávna žijí na přátelské a příjemně zelené a modré planetě Caladan, která vzdáleně připomíná naši Zemi. Ačkoli nedisponují takovým bohatstvím, jako třeba Harkonnenové, mají velkou moc, neboť svým lidem ukazují lidskou tvář vlády. Nevládnou hrubou silou, ale mocí přesvědčování, přátelství. Vládci z rodu Atreidů jsou prostému lidu blíž než vévodové z jakéhokoli jiného velkorodu, o imperátorovi ani nemluvě. Otcem Paula tedy je, jak jsem se již zmínil, vévoda Leto Atreides, smutný hrdina první části románu. Neméně důležitá je ale i Paulova matka, Jessica z Bene Gesseritu.

"Z těch starodávných škol přežily do dnešních dnů jen dvě: Bene Gesserit a Kosmická gilda. Myslíme si, že Gilda klade důraz na téměř čistou matematiku. Bene Gesserit plní jinou funkci."
"Dělá politiku," poznamenal.
"Kull wahád!" zvolala stařena. Vyslala letmý, ale přísný pohled na Jessicu.
"To jsem mu neřekla, Vaše Ctihodnosti," bránila se Jessica.
Bene Gesseriťanky jsou zvláštní ženy, jejichž mysl je podrobena speciálnímu výcviku, díky němuž mohou naplno využívat schopností svého mozku. Pomocí speciální drogy jsou pak schopny nahlížet do minulosti a rozeznávat pravdu od lži (některé si na tom založily živnost jako "mluvčí pravdy"). Tato schopnost je ovšem dána jen ženám: muže droga zabíjí (že by feministické tóny? To snad ne!!!). Výcvik Bene Gesseritu však má i jiné přednosti: žena, která jím projde, je velmi citlivá na nuance řeči a chování, velmi často pozná, kdy někdo lže popřípadě něco skrývá, umí se dokonale kontrolovat a vládne Hlasem, což je speciální druh hypnotického hlasu, kterým může lidi donutit dělat věci podle jejího přání. Hlavním cílem snažení Bene Gesseritu je "vyšlechtit" muže, který bude schopen nahlédnout s pomocí drogy do míst, kam ženy nesmí, bude znát budoucnost a stane se vládcem národů. V pověstech Bene Gesseritu má tento muž jméno Kwisatz Haderach. Benegesseriťanky se snaží o jediné: dovedně spojit geny tak, aby Kwisatz Haderach přišel na svět co nejdříve.
Jessica měla za úkol porodit dceru, která by se spojila s následníkem z rodu Harkonnenů, ale neuposlechla příkazu Ctihodné Matky a na přání vévody Leta porodila syna - Paula Atreida. Snad i v marné víře, že právě on by se mohl stát Kwisatzem Haderachem. Od narození ho proto cvičí v benegesseritských dovednostech spolu s mentatem Thufirem Hawatem, který má - spolu s vévodou Letem - důvodné podezření, že má Paul mentatské schopnosti.

"Yueh! Yueh! Yueh!" zpívá se v refrénu. "Zasloužil by víc než milion smrtí."
Ještě než se pustím do popisování samotného příběhu, měl bych se zmínit o dalších důležitých osobách. Je jich hodně, ale minimálně ty důležitější bych představit měl. Je tu mentat Thufir Hawat, něco mezi robotem a člověkem, mozek Atreidského rodu. Je tu mistr zbrojař a Paulův trenér Duncan Idaho, kterému Paul jistě ne bezdůvodně přezdívá "čestný Duncan", je tu vynikající bojovník, který ze srdce nenávidí Harkonneny a obzvláště hraběte Rabbana - Gurney Halleck, neboli "statečný Gurney". Je tu Leto Atreides, Paulův otec, zdánlivě silný vůdce Atreidského rodu, ale v nitru slabší než jeho předchůdci, Leto, kterému je už na dvacáté straně předpovězena neodvratná smrt. A jako posledního jsem si schoval smutného hrdinu první části románu, doktora Yueha. Yueh prošel imperiálním kondicionováním v Sukově škole, přesto ho Harkonnenové zvrátili, což je považováno za nemožné. Harkonnenové ale měli v rukávě trumf, kterým byla Yuehova manželka Wanna. Yueh nevydržel pohled na Wannu trpící pod zesilovači Pitera de Vries (harkonnenský mentat) a zradil. Díky němu a zubu, který obsahuje jed, však nakonec Piter de Vries zahyne a Paul s Jessikou uprchnou, takže vyloženě špatnou postavou není. Přízviska zrádce se však zbavit nemůže…

Pokoušet se pochopit Muad´Diba bez pochopení jeho úhlavních nepřátel, Harkonnenů, znamená pokoušet se chápat pravdu bez znalosti o lži. Znamená to pokus vidět světlo bez znalosti o temnotě. A to možné není.
Harkonnenský rod bere svou slávu z bohatství. Jde o kruté a nelítostné muže beze smyslu pro čest, kteří se povyšují nad prostý lid a všelijakými způsoby jej ponižují. Jsou přezíraví a krutí, avšak přesto (nebo možná právě proto) velmi silní. Oplývají bohatstvím, které plyne z koření z Arrakisu.
V čele Harkonnenského rodu stojí baron Vladimir Harkonnen, proradný a zlý muž, který se chová nepředvídatelně a jedinou jistotou budiž, že ze srdce nenávidí celý Atreidský rod. Proto spolu s mentatem/zabijákem Piterem de Vries a padišáhem imperátorem vypracuje ďábelský plán, jak se Leta a jeho rodiny zbavit. O jeho realizaci vypráví první část knihy Duna, takže se na ni pojďme podívat.

Arrakis učí filozofii nože - uřízneš to, co není dokončené a řekneš: "A teď už to dokončené je, protože to končí zde."
Rod Atreidů získá planetu Arrakis jako dar od imperátora. Je to dar vskutku hodnotný, protože na Duně/Arrakisu se těží koření, geriatrická droga, za jejíž jedinou špetku si člověk může koupit dům na Caladanu. Až dosud měli na těžbu monopol Harkonnenové, ale ti jsou nyní imperátorem vyhoštěni. Zdálo by se, že imperátor dává Letovi a Atreidskému rodu dokonalou příležitost, jak získat ještě větší moc, než dosud - jako nejváženější z velkorodů - měli. Avšak - jak Leto a jeho mentat Thufir Hawat před odletem zjistí - Arrakis je past. Harkonneni jen čekají na to, až se Leto na planetě usadí, aby na něj v pro něj neznámém prostředí zaútočili a zničili jej. Kdyby to byl ovšem čistě harkonnenský plán, neměl by naději na úspěch. Ovšem baron Harkonnen je zaštítěn rukou daleko mocnější, rukou samotného padišáha imperátora a krom svých vojsk, dvou legií sardaukarů (strašliví vojáci z vězeňské planety Salusa Secundus - imperiální síly) má v rukávu ještě jedno eso. Zrádce. Doktor Yueh sice prošel imperiálním kondicionováním, ale Harkonnenové našli způsob, jak toto kondicionování zvrátit. Snad i proto sestry z Bene Gesseritu vévodovi předvídají neodvratnou smrt.
Avšak dar jakým je Arrakis, ten se neodmítá a Leto si věří. Krom svých vojenských sil totiž hodlá využít sil daleko mocnějších a větších: fremenů. Pouštního lidu. To si zaslouží bližší vysvětlení.

"Vyprávěl ti Hawat o Saluse Secundus?"
"Imperátorově vězeňské planetě? Ne."
"A co kdyby to byla víc než vězeňská planeta, Paule? Nikdy neuslyšíš, že by se někdo zeptal: Odkud pocházejí sardaukarské imperiální sbory?"
"Z vězeňské planety?"
"Odněkud jsou."
"Ale odvedenci pro posílení obranyschopnosti, které imperátor vyžaduje od…"
"To je to, co nám chtějí namluvit, že jsou to jen imperátorovi odvedenci, mladí a výborně vycvičení. Občas slyšíš šeptat o imperátorových výcvikových kádrech, ale rovnováha naší civilizace zůstává stejná: ozbrojené síly velkorodů z landsraadu na straně jedné a sardaukaři a odvedenci pro jejich posílení na straně druhé. A odvedenci pro jejich posílení, Paule, sardaukaři zůstávají sardaukary."
"Ale všechny zprávy o Saluse Secundus uvádějí, že je to hrozný svět!"
"Nepochybně. Ale kdybys chtěl vychovat drsné, silné muže, kteří nahánějí hrůzu, jaké bys jim vybral prostředí?"
"Jak by sis u takových lidí zajistil věrnost?"
"Existují osvědčené způsoby: hrát na vědomí o jejich určité nadřazenosti, vytvářet tajuplnou atmosféru tajné organizace, podporovat ducha společného utrpení."
Paul přikývl, očima visel na otcově tváři. Cítil, že teď přijde to hlavní.
"Vezmi takový Arrakis. Když se dostaneš mimo města a posádkové vesnice, je úplně stejný jako Salusa Secundus."
Paul vytřeštil oči: "Fremeni!"
"Máme tam potencionální armádu vojáků stejně silných a schopných jako sardaukaři. Chce to jen trpělivost, abychom je nenápadně oťukali a bohatství, abychom je mohli pořádně vyzbrojit. Ale fremeni tam jsou a bohatství je tam v podobě koření také. Teď tedy víš, proč jdeme na Arrakis, i když víme, že je to past."

Strach zabíjí myšlení. Strach je malá smrt přinášející naprosté vyhlazení. Budu svému strachu čelit. Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne. A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel. Tam, kam odešel strach, nic nezůstane. Zůstanu jenom já.
Vévoda ale podcenil nebezpečí, které Harkonnenové představovali. Plně zaujat přípravami na očekávaný útok harkonnenských a imperiálních vojenských sil z vesmíru přehlédl nebezpečí číhající v jeho vlastním paláci. Paul je málem zavražděn pátračem, Jessica nalézá varování lady Fenringové, Leto získává informace ukazující na zradu jeho konkubíny Jessiky, které ale nepovažuje za směrodatné. Tyto informace nicméně splní svůj účel, když odvrátí od skutečného zrádce, doktora Yueha, pozornost Letova mentata, Thufira Hawata. Yueh tak může splnit svůj úkol, nadroguje Leta, Jessiku i Paula, Letovi dá do úst falešný zub s jedem za účelem zabití barona Harkonnena, Jessice a Paulovi pomůže k útěku a následně je zabit jen náhodou přeživším baronem Harkonnenem (nicméně na následky jedu zemře baronův mentat Piter de Vries a velitel stráží). Končí kniha první, Duna a začíná a kniha druhá, Muad´Dib.

Kámen je těžký i písek je těžký, ale hněv blázna je těžší než oboje dohromady.
Paul a Jessica utíkají pouští a způsobí smrt Duncana Idaha a Lieta/Kynese, imperiálního planetologa a duchovního vůdce fremenů, kteří jim pomáhají při útěku. Uprostřed nejdivočejší pouště jsou přijati fremenem Stilgarem mezi obyvatele síče Tabr a díky shodě náhod, benegesseritským aktivitám "missionaria protectiva" a Paulově výjimečnosti jsou považováni za spasitelský pár ctihodné matky a Lisán-al Ghariba. Paul je přijat jako fremen pod jménem Usúl (pilíř), toto jméno ovšem smí používat jen příslušníci síče Tabr. Ostatním budiž Paul znám jako Muad´Dib (pouštní myš). Jessica se stává Ctihodnou matkou a rodí Aliu, dceru zesnulého vévody Leta. Ta je ovšem zvláštní, protože prošla spolu s Jessicou proměnou a její mozek tak obsahuje vědomí tisíců ctihodných matek v řadě před Jessicou. Mezitím se v impériu dějí věci.

Teď ať se moje vážená rodina dívá, pomyslel si Feyd-Rautha. Ať má před očima tohoto otroka, který se pokusil odvrátit od sebe nůž, o kterém se domníval,že je otráven, a použít ho proti mně. Ať se diví, jak se do této arény mohl dostat otrok připravený pokusit se o něco takového. A ať jim navždy zůstane v paměti, že si nikdy nemohou být jisti, ve které ruce přináším jed.
Baron Harkonnen dosadí na trůn vládce Arrakisu místo zesnulého Pitera svého synovce Rabbana s jednoznačným úmyslem: Rabbana donutí vyždímat z Arrakijského lidu maximum, být tak brutální, jak jen to půjde a pak na jeho místo dosadit Feyda-Rauthu, druhého synovce, kterého lid Duny přivítá jako spasitele. Feyd-Rautha má však vlastní plány, jak se dostat k moci a rozhodně není jen loutkou v rukou svého strýce. Do rukou barona Harkonnena se ale dostane strašlivá zbraň. Thufir Hawat. Možná se divíte, jak mohl tento mentat, který dříve oddaně sloužil třem generacím Atreidů, zradit a dát se na stranu Harkonnenů. Buďte v klidu, neudělal to dobrovolně.
Pasováním Jessicy na Ctihodnou matku a sblížením Paula s fremenkou Chani končí kniha druhá, proto se i my přesuňme ke knize třetí - Prorok.

"Existuje jedno benegesseritské rčení," řekla.
"Vy máte na všechno rčení," zabručel.
"Tohle se ti bude líbit. Zní: Nepovažuj člověka za mrtvého, dokud neuvidíš jeho tělo. Ale i pak se můžeš dopustit omylu."
A Paul Muad´Dib vskutku mrtev není. Zatímco baron Harkonnen objevuje bojový potenciál fremenů a s nápovědou od Hawata odhaluje tajemství Salusy Secundus, Paul pokračuje ve fantastickém plánu Pardota Kynese a jeho syna Lieta: totiž udělat z Arrakisu místo vhodné pro život. Zdálo by se, že se situace v impériu ustálila, jde jen ale o klid před bouří, protože už několik faktorů tlačí, aby se daly věci do pohybu: arrakijský lid se bouří pod krutovládou Rabbana, který nemůže déle vysávat planetu, sardaukaři trvají na vyhlazení fremenů, fremeni se chtějí dát do pohybu, protože jsou již Paulem vycvičeni na nejvyšší možnou míru. Už o sobě vědí, že nemají ve světě rovné soupeře - jak počtem, tak uměním boje - a tak nechtějí být dále utlačováni v pouštích Duny. Střet kultur je nevyhnutelný, jak by jistě řekl v této situaci dalajláma.

Na ekosystému si ekologický analfabet neuvědomuje, že jde o systém," říkával Kynes. "O systém! V systému sice určitá stabilita existuje, ale ta je dost choulostivá a může ji zničit jediný chybný zásah v opěrném bodě. Systém má svůj řád, tok od bodu k bodu. Jestliže něco tok přeruší, řád se zhroutí. Laici mohou to zřícení postřehnout až když je pozdě. Proto je nejdůležitějším úkolem ekologie chápat důsledky."
Paul pochopil, že když něco může zničit, dokonale to ovládá. A je jedna věc, jejíž dokonalé ovládnutí je pro celý vesmír klíčové. Věc, kterou Paul Muad´Dib ovládá dokonale. Koření. Touto hrozbou Paul zneutralizuje síly vesmírné Gildy, která je na koření přímo závislá a s pomocí bouře a fremenských jednotek dokonale porazí imperiální sardaukary. V závěrečném finále padá jeden imperátorův trumf za druhým. Thufir Hawat těsně před svou neodvratnou smrtí odmítne zabít Paula jako svého vévodu, dalším, kdo zklame, je pak lord Fenring, Shaddamův zabiják a zdánlivě bezpáteřní člověk. Padišáh imperátor však má v rukávu ještě jeden trumf. Z hloučku vystupuje Feyd-Rautha Harkonnen s nožem v ruce a jedovatou šipkou skrytou v opasku. Ani Frank Herbert nám neodepře velké finále…

"Cožpak ty mého syna tak málo znáš?" zašeptala Jessica. "Podívej, jak tam ta princezna stojí, tak domýšlivě a sebejistě. Říká se, že projevuje literární sklony. Doufejme, že v nich najde útěchu; nic víc jí nezůstane." Neudržela se a trpce se zasmála. "Jen si to představ, Chani, ta princezna bude mít jméno, ale život horší než konkubína - nemá nikdy poznat, jaká je chvilka něžnosti od muže, s nímž je spojena. Zatímco o nás, Chani, kterým se říká konkubíny, dějiny budou vyprávět jako o manželkách."

Dobrý zápasník s nožem myslí na hrot a ostří a ochranný koš současně. Hrotem lze také říznout, ostřím lze také bodnout, košem lze také blokovat čepel protivníka.
Ještě než se pustíme do představování dalších dílů velmi úspěšné série o Duně, je třeba vysvětlit, proč měl román o pouštní planetě takový úspěch. Všichni asi znáte J.R.R. Tolkiena, autora Pána Prstenů. V něm Tolkien vytvořil živoucí svět s propracovanou historií, geografií, dopiloval jej i do takových detailů, jako jsou rozličné jazyky jednotlivých národů. Tolkien vytvořil kult a Američané se ptali: "Najde se náš autor, který by byl schopen napsat něco takového?" Načasování Duny tak bylo dokonalé…
Až do své smrti v roce 1986 napsal Herbert šest knih o Duně a byl by jistě napsal i sedmou. Přesto se nikdy Duna nestala komerční záležitostí, o čemž ostatně svědčí i časové mezery mezi jednotlivými svazky. Knihy, o kterých vám teď budu povídat, jsem nečetl, proto přijměte alespoň interpretaci Ondřeje Neffa, nejznámějšího českého sci-fi autora a šéfredaktora známého internetového magazínu Neviditelný pes.

Hawat po mém boku meditoval baron. Sardaukaři mi ho dají. Jestli mě vůbec budou podezřívat, pak jen z toho, že ho chci zničit. A takové podezření budu posilovat. Hlupáci! Je to jeden z nejbáječnějších mentatů v celé historii, mentat vycvičený zabíjet a oni mi ho pohodí jako nějakou stupidní hračku, která se má zničit. Předvedu jim, co všechno se dá s takovou hračkou dokázat.
Druhý román se jmenuje Spasitel Duny. Paul se v něm utkává s Ctihodnou matkou Bene Gesseritu a s Gildou mezihvězdných přepravců. Duncan ožívá a jako živý/mrtvý se stává Paulovým protivníkem. Oslepený Paul nakonec odchází zemřít do pouště. Ve třetím díle, který se jmenuje Děti Duny, se na Arrakis vrací Jessika. Potkáme tu i barona Harkonnena, jehož mysl je zakódována do genetického vědomí Paulovy sestry Alie. Arrakis postupně ožívá, píseční červi hynou a mizí i vzácné koření, které všichni tolik potřebují. Strůjcem dalšího osudu planety se má stát Paulův syn Leto, bytost geneticky mutovaná, schopná žít desítky tisíc let.

Baron natáhl ruku za závěs vedle svého suspenzorového lože a stiskl knoflík, aby k sobě povolal svého mladšího synovce Rabbana.
Opět se posadil a usmíval.
A všichni Atreidové jsou mrtví!
Ten stupidní kapitán osobní stráže měl samozřejmě pravdu. Jistěže nepřežilo nic, co se dostalo do cesty písečné bouři na Arrakisu. Ani ornitoptéra, ani její posádka. Jessika a Paul zahynuli. Úplatky na správných místech, nevídané náklady na sehnání obrovského vojenského potenciálu k invazi na planetu… všechny ty falešné zprávy přizpůsobené sluchu imperátora, všechny ty pečlivě vymyšlené intriky zde konečně začaly vydávat své plody.
Síla a strach. Strach a síla!
V roce 1981 vyšel svazek čtvrtý, nazvaný Božský imperátor Duny. Odehrává se po 3500 letech. Arrakis je planeta oplývající vodou, píseční červi vyhynuli, zmizelo i koření s výjimkou zbytku, který uchovává božský imperátor Leto Atreides. Gilda přepravců už se bez koření obejde. Důmyslností stavby příběhu zde Herbert předčil vše, co doposud vytvořil. Teprve po mnoha peripetiích Leto hyne a z jeho těla unikají zárodky písečných červů!

O tři roky později vycházejí Kacíři Duny. Hlavním hrdinou je zde klonovaný potomek Duncana Idaha. Duchovní matky sekty Bene Gesseritu vedou nelítostný zápas proti sektě Ctihodných družek. Boj není plně rozhodnut ani v díle šestém, které bylo nazváno Sněmovní planeta Duna. Autor ho snad chtěl uzavřít v knize sedmé a jistě by se mu podařilo sklenout všechny složité a navzájem propletené životní osudy stovek postav. Zasáhla však vyšší moc, Frank Herbert zemřel a dílo zůstalo uzavřené. Možná je to tak dobře…

Fremen se upřeně díval na vévodu, pak zvolna odhrnul závoj, který odkryl tenký nos a ústa s plnými rty mezi lesknoucími se černými vousy. Rozvážně se naklonil nad konec stolu a na jeho vyleštěný povrch plivnul.
Když se muži kolem stolu začali hrozivě zvedat, místností zazněl Idahův hlas: "Seďte!"
Do náhlého, napjatého ticha zazněla Idahova slova: "Děkujeme ti, Stilgare, za dar vlhkosti tvého těla. Přijímáme jej v tom duchu, v jakém byl nabídnut." A Idaho plivnul na stůl před vévodu.
Stranou pak prohodil k vévodovi: "Uvědomte si, sire, jak je zde voda cenná. On vám tak projevil úctu!"
Protože když se řekne Duna, nelze to odbýt zdaleka jen knihami, postoupíme dále. Na téma Herbetových románů byl v roce 1984 Davidem Lynchem natočen film. Má téměř dvě a půl hodiny a nutno říci, že nebyl tak úspěšný, jak se předpokládalo. Zaujal totiž v podstatě jen fanoušky Duny, kteří měli celý svět v malíčku. Navíc v podstatě jedinou výraznou postavou, která se navíc objevila jen ve vedlejší roli, je Sting (hrál Feyda-Rauthu Harkonnena). Nepochopte mne špatně, neříkám, že ten film není dobrý, ale mé očekávání a očekávání řady dalších lidí prostě zklamal.

Podívejme se na to kuře, řekl si baron. Kolem sebe mám jen pitomce. Kdybych před toho člověka nasypal písek a řekl mu, že je to zrní, bude ho zobat.
To ovšem nelze říci o počítačových hrách, které byly na téma Duny zatím vytvořeny. Hned první z nich, která nesla prozaický název Dune, byla perlou, která je mezi hráči vzpomínána dodnes.

První Dune byla mixem adventury a strategie. Pod pojmem adventura nechť si neznalý čtenář představí hru se silným příběhem, kde ovládá jednu postavu a ve hře se posouvá dále řešením logických hádanek za použití kombinací předmětů a rozhovorů s herními postavami. Adventury se vyznačují naprostou absencí akce, kladou však velký důraz na hráčovo logické myšlení. Strategická hra se definuje velmi obtížně, avšak dá se říci, že jde o hru, kde neovládáte jen jednu figuru, kde svým jednáním ovlivňujete svět, v němž hrajete, hry, kde se potřeby jednotlivce sklánějí před potřebou většiny.

Zdánlivě žánry naprosto odlišné, řekli byste asi. Autorskému týmu Cryo Interactive se však podařilo je spojit do jednoho harmonického a velmi hratelného celku. Základ byl jednoduchý - hráli jste roli Paula Atreida a vaším jediným cílem bylo porazit na hlavu všivé harkonnenské barony. K tom jste museli využít "pouštní sílu" fremenů. Abyste je ale přiměli ke spolupráci, museli jste létat ornitoptérou mezi jednotlivými síči a vést dlouhé rozhovory s hrdými vůdci tohoto pouštního národa. Strategická část pak spočívala ve vyzbrojování diplomacií nabytých sil a vedení samotného boje proti mužům v rudých uniformách (paralela se sovětskými armádami je na místě - Frank Herbert je přece Američan… :-().

Noc je jako tunel… otvor do zítřka… jestli nám zítřek bude dopřán…
Ačkoli byla první Duna bezesporu hrou vynikajících kvalit, nedočkala se - bez zjevného důvodu - takového ocenění (a prodejnosti), jakého se dostalo její mladší sestřičce Dune 2: Building A Dynasty. Samozřejmě, že i o ní si povíme něco víc…

Duna druhá se zapsala do análů počítačových hráčů jako vůbec první strategie v reálném čase. Samozřejmě, že to nebyla tak úplně pravda - už předtím se našly hry, které princip reálně běžícího času využívaly (namátkou mě napadá Nether Earth, Populous, Powermonger… bylo jich víc) - ale Dune 2 byla nejlepší, po všech stránkách propracovaná a v neposlední řadě také pořádně multimediálně obalená.

"Říkal jsem svému synovci, jak hluboce si vás, hrabě Fenringu, imperátor váží," odpověděl baron. A pomyslel si: Dobře si ho prohlédni, Feyde! Zabiják, který se chová jako zbabělec - to je ten nejnebezpečnější typ.
Dune 2 jako první přišla s principem, který pak bezostyšně zkopírovaly desítky, ba co dím, přímo stovky dalších her. Základní kameny byly výstavba základny: za pomoci těžené suroviny (v tomto případě to bylo koření) jste stavěli několik základních typů budov, ve kterých jste vyráběli jednotky, radar, rafinérii, obranné valy, dělové a raketové věže: to vše bylo už v Duně 2. Princip těžby koření, za které jste získávali peníze na stavbu budov a výrobu jednotek také nedoznal do dnešní doby pražádných změn. Vaším cílem v každé misi bylo jediné - objevit a zničit základnu soupeře. Optimální strategie v Duně byla ale obranná - zabarikádovali jste se řadou raketových věží a pomaloučku syslili jednotky, až jste ve chvíli, kdy už byly suroviny téměř vyčerpány, vyrazili na "massive attack" s těmi nejsilnějšími tanky.

Ptáte se, proč jen s těmi nejsilnějšími? Jednoduše odpovím: Dune 2 měla nepříjemné ovládání, kdy nešlo označit více jak jednu jednotku najednou, takže bylo velmi obtížné poslat na soupeře NAJEDNOU větší množství jednotek - než jste odeslali poslední, první už umírala u soupeřových dělových věží. Proto jste si museli vyrobit menší útočný svaz velmi silných jednotek a posouvat jej pomalu po etapách.

"Někteří z vás budou na Arrakisu zastávat významná postavení, až se dovolám těch imperiálních práv, která mi náleží," pokračoval Paul. "Stilgar je jedním z nich. Nikoli proto, že bych ho chtěl podplatit! Nikoli z vděčnosti, i když jsem jedním z vás mnoha, kdo mu vděčí za svůj život. Nikoli! Ale proto, že je moudrý a silný! Proto, že se při vedení tohoto oddílu řídí svou vlastní inteligencí a ne pouze pravidly. Myslíte si, že jsem hlupák? Myslíte, že si uříznu pravou ruku a nechám ji ležet v krvi na podlaze této jeskyně jen proto, abych vám poskytl zábavu?"
Hra se vyznačovala též několika originálními prvky, které vyplývaly z prostředí Duny jako pouštní planety. Hrálo se na dvou základních typech povrchu - skalním podloží, kde jste mohli stavět budovy, a poušti, která byla pro jakoukoli bojovou techniku nebezpečná a kde se stavět nedalo. Po poušti se totiž opravdu proháněli červi a požírali veškerá vaše vozidla. Pěšáky nechávali na pokoji. Museli jste si ale dobře chránit svůj útočný svaz a především těžební vozítka - Harvestery. Tento prvek se, pokud vím, neobjevil snad v žádné další realtime strategii, což je docela škoda.

Dune 2 disponovala také třemi slušně diferenciovanými stranami konfliktu. Na jedné straně stáli Atreidové, jejichž speciálními jednotkami byl Sonic Tank a Fremeni, pak tu byli Harkonnenové se svými ničivými Destroyery a raketami Death Hand a konečně Ordové (v knihách se nevyskytují), kteří disponovali zákeřnými Deviatory a Saboteury. Dlouho si tvůrci RTS tohoto prvku nevšímali a tvořili dvě strany s úplně stejnými jednotkami (Warcraft) nebo alespoň velmi podobnými (7th Legion, Earth 2140, Conquest Earth a další). Přitom rozdílnost stran konfliktu přidávala Duně na atraktivitě - mohli jste si vyzkoušet různé styly boje a získalo smysl hrát znovu kampaň i za ostatní rody.

Tankový mozek, pomyslel si baron. Svalově uvědomělý tankový mozek. Než ten se s nimi tady rozloučí, nadělá z nich krvavou tlačenku. Pak, až sem přivedu Feyda-Rauthu, aby z nich sňal břemeno útlaku, budou mít důvod radostně vítat svého zachránce. Milovaného Feyda-Rauthu. Dobrotivého Feyda-Rauthu, soucitnou lidskou bytost, která je zachrání před lítou šelmou. Feyda-Rauthu, člověka, za kterým stojí za to jít, pro kterého stojí za to umřít.
Co se zpracování týče, zmínil jsem, že byla hra na svou dobu nebývale multimediálně obalena. Pod tím si ale nelze představit tuny videí a animací jako dnes, pod tím si musíte představit hlavně haldu obrázků, pěkné úvodní a závěrečné video, dobrou hudbu a na svou dobu (upozorňuji - na svou dobu) vynikající grafiku. Hlavně díky tomu zaznamenala Dune 2: Building of a Dynasty takový úspěch.

Někdy v roce 1997 si pan West jen tak z legrace spustil Dunu 2 a začal hrát první misi. Zároveň s ním si ve vedlejší kanceláři tutéž hru pustil i pan Wood. Oba se dobře bavili a oba hru dohráli až do konce. A pan West si řekl: "Docela dobrá hra, ale má pár chybiček." Pan Wood ve vedlejší kanceláři si řekl: "Hm, slušná hra, ale chtělo by to ještě dopilovat." Pan West si řekl: "To kdybych si mohl zahrát s panem Woodem po síti, to by bylo něco!" A pan Wood si řekl: "Kdyby se aspoň dalo ovládat víc jednotek najednou a kdybychom trochu vylepšili grafiku, tak by to mohl být hit." Pan West zatím přemýšlel: "Kdybychom to předělali do enginu dejme tomu Command & Conqueru a přidali hru po síti, mohla by se slušně prodávat!" Najednou oba dva vyskočili ze židlí, otevřeli bleskurychle dveře a vyrazili po chodbě směrem ke kanceláři toho druhého. Přibližně uprostřed cesty do sebe narazili, svalili se na zem a hned si vzrušeně vykládali o svém novém nápadu. Slovo dalo slovo a vznikla Dune 2000: Long Live the Fighters.

Jessika se nejprve zapotácela, v předstírané mdlobě se sesouvala k zemi. U slabšího jedince z jiné planety se dalo očekávat, že se tak nějak zachová. A očekávané chování zpomaluje protivníkovy reakce. Když je známá věc vydávána za neznámou, pak člověku chvíli trvá, než to pochopí. Přesunula se, když zahlédla, jak sahá do záhybů svého pláště pro zbraň a reaguje tak na její novou polohu. Obrat, švih její paže, zavíření vzájemně propletených plášťů, a stála zády ke skále s bezmocným mužem před sebou.
Protože ne všichni asi pochopili z mého nepříliš povedeného literárního pokusu, o co vlastně v případě hry Dune 2000 jde, raději to vysvětlím ještě prostými slovy. Dune2k je v podstatě totéž, co byla Dune 2. Rozdíly tu ovšem nějaké jsou, protože Dune2k vyšla v roce 1998. Především disponovala Long Live the Fighters lepší grafikou postavenou na enginu Command & Conqueru (známý hit firmy Westwood Studios). Samozřejmě celkově byla technická stránka věci na daleko vyšší úrovni - lepší hudba, lepší videa, lepší animace. Co se citelně zlepšilo bylo ovládání, které se teď provádělo jednoduchým Westwoodovským "stylem jednoho kliku", kdy se jednotka podle místa, kam jste ji poslali, inteligentně rozhodla, co tam bude dělat, tj. když jste označili tank a klikli na nepřátelskou budovu, vydal se ji ničit, když jste klikli na Harvester a pak na koření, vydal se ho těžit. Navíc umožňovalo označit libovolný počet jednotek najednou a ukládání jednotlivých skupin do paměti.

Bonbónkem pak byla možnost síťové hry, která byla opravdu nevšedně zábavná. Jak už to ostatně u hry více lidičků proti sobě většinou bývá. Přesto Dune 2000 nesklidila takový ohlas, jaký mohla. Většina lidí přeci jen po šesti letech čekala víc než jen nový engine, a tak je nemile překvapilo, když hra obsahovala jen původních 9 misí za každou stranu, přičemž i mapy i rozložení budov a jednotek nepřítele byly ÚPLNĚ NA CHLUP STEJNÉ!!! Nelze to pokládat za vyložené mínus, ale ti, kdo Dunu 2 dohráli, už si Dunu 2000 většinou nekoupili. Dunu 2000 bych vám ale doporučil, pokud si chcete zahrát mermomocí nějakou hru ze světa Arrakisu, protože přeci jen lepší si zahrát komfortní a uživatelsky příjemný remake než obtížnou a user-hopeless (opak od user-friendly) originální hru.

Feyd-Rautha pozvedl nože ke slunci a podle starobylého obyčeje pozdravil všechny tři rohy arény. Nejdříve zmizel v pochvě krátký nůž z ruky v bílé rukavici (bílá - znamení jedu). Pak dlouhý nůž z ruky s černou rukavicí - čistá čepel, která byla nyní nečistá, jeho tajná zbraň, která měla dnešní den zvrátit v jeho čistě osobní vítězství: jed na černé čepeli.
Remakem Dune 2000 však historie Arrakisu na poli počítačových her nekončí. Momentálně si sice nemáte možnost zahrát jinou hru ze světa pouštní planety, to se ale v nejbližší době (tím myslím horizont asi půl roku) změní. Dvě herní firmy, jejichž jména jsem již v průběhu tohoto článku zmínil, chystají hry úplně nové a světe div se, obě jsou situované do atraktivního světa, který ve svých knihách vytvořil Frank Herbert.

Začal bych tou, o které se poslední dobou na internetu a v počítačově-herním tisku mluví více. Jde o realtime strategii Emperor: Battle for Dune, kterou vyvíjí Westwood Studios. Krom toho, že půjde o přímé pokračování hitů Dune 2, respektive Dune 2000, bude Emperor významný ještě jednou věcí - půjde o první hru od tohoto vývojářského týmu, která bude využívat nový engine, a to plně 3D (až dosud Westwood ve svých hrách využíval hardwarově nenáročný, ale také pouze 2D a nijak zvlášť přitažlivý enine Command & Conqueru, samozřejmě již hodně upravený, stále však zastaralý). Jak můžete posoudit z obrázků, kterých naleznete na internetu stovky, jak můžete posoudit z videa, které se nachází na stránkách Westwoodu, jak se dočtete v preview rubrikách herních magazínů, Emperor vypadá nadmíru zajímavě: atraktivní grafika, tři ještě více diferenciované strany konfliktu, nutnost využívání "podrodů", jako jsou fremeni, Bene Gesserit, Gilda, bratrstvo Ix (Jiříku, nepatříš tam náhodou) a další, maximálně user-friendly ovládání, silný příběh, možnost boje i na dalších planetách (kromě Duny se podíváme ještě na Caladan, Geidi Primu a Sigmu Draconis) - je toho prostě hodně, proč můžeme Emperor: Battle for Dune zařadit mezi nejočekávanější hry současnosti. O tom ostatně svědčí zástupy fanoušků hltající všechny novinky, které se objeví na internetových stránkách této hry, které - a teď se podržte - díky redakci BonusWebu existují i v české verzi!!! Mohu ještě dodat, že články o Emperorovi patří na BonusWebu tradičně do první dvacítky nejčtenějších, ale možná to ani nebude třeba. Zjevný fakt výjimečnosti nového hitu od Westwoodu už jste jistě zaregistrovali…

Stráže u vchodu se rozestoupily a vytvořily z kopí krátký průchod. Ozval se šustivý šum plášťů a pod nohama lidí skřípání písku navátého do rezidence. V čele svého doporovodu vstoupil do haly padišáh imperátor Shaddam IV. Bursegskou helmici někde ztratil a rusé vlasy mu trčely na všechny strany. Levý rukáv měl odtržený podél vnitřního švu. Byl bez pásu a beze zbraní, ale aura jeho osobnosti udržovala prostor z jeho bezprostřední blízkosti volný, jako by jej obklopovala bublina ochranného štítu.
Emperor však není jedinou hrou, která je právě v přípravě. Menší hype, ale zato větší naděje se pojí s hrou s pracovním názvem Dune, kterou vyvíjí Cryo Interactive (autoři první Duny). Ještě pro ty, kteří se v počítačovém světě neorientují tak jako já: hype je terminus technicus označující bublinu povyku mezi novináři a hráči okolo připravované hry nebo programu. Typickými příklady vyhypovaných her jsou třeba Diablo 2, Daikatana nebo série NHL a FIFA. Jen málokdo asi o těchto hrách neslyšel, i dokud ještě vůbec nebyly na světě. Tak funguje hype.

Dune bude akční adventure hrou. Tvůrci se rozhodli pojmout svět Duny "realističtěji", čímž myslím blíže knižní předloze. Vybrali si také užší téma: dva roky, které Paul Atreides strávil mezi Fremeny. V roli Paula budete plnit úkoly Fremeny zadané a postupně se posunovat v jejich kmenové hierarchii. Budete jezdit na červech, ničit harkonnenské továrny a harvestery, avšak budete také muset vést diplomatické boje s fremenskými vůdci. Hra - jak to ze zatím uveřejněných informací a obrázků vyplývá - bude spíše akční a bude disponovat vynikající grafikou. Zdá se, že i Cryo Interactive má ke světu Arrakisu takovou úctu, že by si nedovolilo vydat hru nedokonalou po stránce zpracování. Jen doufejme, že to bude platit i pro atmosféru i hratelnost, o kterých nám obrázky moc nepoví.

A tím jsme protentokrát s Dunou skončili (a myslím, že ještě nějaký čas nebude nutné se k ní vracet…). Snad se vám pohled do světa nejznámějšího sci-fi světa líbil, příště už pro vás máme nachystáno zase něco úplně jiného, tentokrát trochu obecnějšího. Mohu vám to ostatně prozradit rovnou: příští téma ponese hrdý třípísmenný název ČAJ a asi uhodnete, o čem bude. Povíme si o historii čaje, jeho pěstování, sklizni, výrobě, přípravě, pití, jednotlivých typech a druzích - zkrátka vše, co se tohoto královského nápoje týká. Nashledanou v červnu, dámy a pánové.

Po vzoru svého protivníka si Paul přehodil krispel do levé ruky.
Znovu kolem sebe kroužili, vyčkávali a odhadovali se. Feyd-Rautha začal zkracovat vzdálenost mezi nimi, dýku držel vysoko, když se pomalu přibližoval. Jeho hněv se odrážel v přivřených očích a stisknutých čelistech. Provedl klamný výpad doprava a dolů, a už byli přitisknuti k sobě, jeden druhému svíral ruku se zbraní a každý napínal všechny svoje síly.
Paul si hlídal pravou kyčel Feyda-Rauthy, kde předpokládal otrávenou vystřelovací šipku, a snažil se stočit doprava. Nechybělo mnoho a přehlédl, že se pod obrubou opasku prudce vynořil hrot jehly. Na nebezpečí ho upozornilo to, že Feyd-Rautha změnil směr tlaku a poddával se jeho snaze. Titěrný hrot minul Paulovu pokožku o nejnepatrnější vzdálenost.
Na levé kyčli!
Proradnost v proradnosti jiné proradnosti, připomenul si Paul. Použil benegesseritský svalový cvik a prohnul se tak, aby ve svlj prospěch využil reflexivní pohyb Feyda-Rauthy, ale protože se přitom musel vyhnout jehle vyčnívající protivníkovi z boku, ztratil natolik rovnováhu, že prudce upadl na podlahu. A Feyd-Rautha na něho.
"Vidíš ji tam na mém boku?" zašeptal Feyd-Rautha. "To je tvoje smrt, blázne." A začal otáčet tělem a přibližovat otrávenou jehlu k Paulovi blíž a blíž. "Jed ti ochromí svaly a pak tě dorazím dýkou. Po jedu nezůstane ani stopa!"
Paul napínal veškerou sílu, v hlavě slyšel tiché výkřiky předků požadujících, aby použil to tajné slovo, které by Feyda-Rauthu otupilo a jeho zachránilo.
"Neřeknu to!" vydechl ztěžka Paul.
Feyd-Rautha se na něho užasle zahleděl a na pouhý okamžik zaváhal. To však stačilo Paulovi k tomu, aby zjistil slabé místo ve svalové rovnováze na noze svého protivníka, a situace se obrátila. Feyd-Rautha se ocitl zčásti pod Paulem, pravý bok měl nahoře, a nebyl schopen se otočit, protože jehla uvízla hrotem v podlaze.
Paul poměrně snadno uvolnil levou ruku, protože krev z rány na jeho paži snížila tření, a prudce zabořil krispel po čelist protivníka. Čepel hladce pronikla do mozku. Feyd-Rautha sebou trhl a bezvládně se překulil na záda, ale jehla zabodnutá do podlahy dosud zčásti udržovala jeho pravý bok nahoře.
Trvalo krátce, než se Paul dlouhými výdechy uklidnil, pak se rukama odstrčil a povstal. Stál tam nad mrtvým tělem s krispelem v ruce a pomalu, úmyslně pomalu zvedal oči, než pohlédl na imperátora na opačné straně haly…

Autor článku: Jiří Janouš
Další články od tohoto autora
Článek zaujal už lidí